Už od mého raného dětství jsme doma vždy měli nějaké zvíře. Začalo to dvěma kanárky, pokračovalo přes křečka, bílou myšku, rybičky, želvu... Byla to fajn zvířata a já je měla ráda. Jé, to jsem vždycky probrečela nocí, když nějaké umřelo. Ale dokonce ještě dříve, než jsem v předškolním věku začala zbožňovat Komisaře Rexe, jsem (stejně jako mnohé jiné děti) toužila mít psa. A stejně jako jiným dětem mi to rodiče nedovolili (pes tě brzo přestane bavit a pak se o něj budu muset starat já; mít psa v paneláku je trápení zvířat; pes patří na zahradu...).
Moje jediná seberealizace v této oblasti tedy byla u prarodičů, kteří mají rodinný dům se zahradou, takže psy mít můžou. (Ach ta nespravedlnost. Strašně jsem tehdy toužila žít taky v domku.) V průběhu let jsem se stala oddaným pečovatelem a zastáncem jejich psů, jednou mi dokonce přivezli domů čtyřtýdenní štěně - nalezence, kterého zřejmě někdo vyhodil, a já se o ni (Bessie) starala, než byla dost velká na trvalý pobyt venku.
Fotka ze dne, kdy mi Bessie přivezli - to, z čeho pije, je víko od ešusu. Byla maličká.
Před rokem a čtvrt jsem se přestěhovala ke svému příteli do Brna. Bydlíme v jednom z bytů v bytovém domě, kteří vlastní jeho rodiče. A hádejte co? Jeho rodiče v domě nesnesou zvířata.
Dlouhou dobu jsem strávila přemlouváním a vysvětlováním, a po roce (za výrazné pomoci Kyo, štěněte, které našla kamarádka venku, a které s námi strávilo pár dní, než se našla původní majitelka) jsem konečně dostala zdráhavé svolení.
Kyo
Jelikož mi předešlý nesouhlas rodičů nebránil v průběžném vybírání psů nebo koček na stránkách útulků, chovatelských stanic a v různých online inzercích, měla jsem jasnou představu o tom, odkud a jaké zvíře chci. Dali jsme tedy s přítelem své představy dohromady a vypravili se do brněnského policejního útulku podívat se na dvě fenky, které nás na internetu zaujaly. Hyperaktivní bíglice nebyla nesympatická, ale nějak mezi námi vzájemně nepřeskočila jiskra, takže musela čekat na jiného majitele /mimochodem, na stránkách útulku už ji nenabízejí, takže si ho pravděpodobně našla/. Druhá, rok stará pískově zbarvená kříženka, byla od pohledu špatně socializovaná a příliš se bála, takže by s naší frekvencí návštěv a množstvím lidí vyskytujících se běžně v našem bytě trpěla.
Už jsme chtěli s nepořízenou odejít a porozhlédnout se jinde, když mě napadlo přeptat se ještě na jednoho psa, o kterém nebylo na internetu moc informací, takže jsme neměli představu, jak je velký, starý, nebo jakou má povahu. Paní ošetřovatelka (mimochodem, v tom útulku jsou vážně milí lidi) hbitě zareagovala a pes během minuty stál před námi a opatrně na nás koukal.
Byl nejistý, uťápnutý, ale měl v sobě jakési kouzlo, které nejspíš zapříčinilo to, že se pro něj přítel rozhodl (já znám svoji schopnost naletět na smutné psí oči, takže jsem radši nic neříkala a neovlivňovala jeho volbu, i když jsem už po krátké procházce měla jasno v tom, že tohohle pejska chci).
Ryuu v den, kdy jsme si ho přivezli domů.
Dnes je to měsíc a týden, co s námi žije. Vyklubal se z něj venku aktivní pes, který s nadšením zvládá agility překážky ve výběhu za domem, a vevnitř šílený mazel, jehož nejoblíbenější částí bytu je naše postel.
Proč jsem ale původně začala psát tenhle článek? Chtěla jsem napsat o tom, k čemu se teď konečně dostávám - úvod do problematiky byl poměrně dlouhý, že.
Ryuu velmi často dlouze a nahlas potahuje nosem (třeba i několik minut v kuse - nezávisle na situaci a místě) a když rychle běhá, vydává při dýchání hlasité chrochtavé zvuky. Včera jsme ho vzali k veterinářce (kvůli běžnému očkování) a při té příležitosti se na tohle přeptali. Bylo nám řečeno, že udělá výtěr z nosu a z očí a pošle vzorky na kultivaci, aby zjistila, zda není nemocný, ale že jí pravděpodobnější přijde, že následkem předešlého týrání a škrcení došlo k poškození dýchacích cest.
O tomhle jsem sem chtěla napsat. Že za sebou Ryuu nemá nejlepší minulost víme, u psů z útulku to není vůbec výjimečné - od začátku víme, že má od obojku vydřené lysinky po obvodu krku, a že uteče co mu vodítko dovolí, když vezmete do ruky klacek. Ale stát tváří v tvář tomu, že nějaký idiot dokázal tak úžasnému zvířeti způsobit fyzické poškození... To není jednoduché.
Nabízí se otázka: Jak mu to někdo mohl udělat? A přitom to není nic zvláštního. Ve větší či menší míře a s různými úmysly to dělají mnozí. Ubližovat jiným tvorům je velmi lidská vlastnost.
P.S.: Momentálně jsme obojek vyměnili za postroj, ať Ryuua netaháme za krk. Vybrali jsme kvalitní polstrovaný postroj od Trixie, a na první procházce s ním jsme byli osloveni kolemjdoucí pejskařkou s dotazem, kde jsme ten postroj koupili, že vypadá fakt dobře a že by takový také chtěla. ^^
0 komentářů:
Okomentovat