Jak nepronajímat byt

Pronajmu byt 2+1 (60 m2) na ulici Palackého třída v Brně. Ne studenti. Nástup možný ihned.

Je tohle inzerát (bez fotek, s částkou 10000, bez vysvětlení, zda je to včetně energií, služeb apod.), který by vás přiměl uvažovat o pronájmu zmíněného bytu? Nebo alespoň plýtvat energií a časem na to, abyste se na něj šli podívat? Není. Jen ve vás zanechá nepříjemný pocit, že pokračováním na další inzerát na daném webu možná zahodíte byt, který by byl přesně podle vašich představ. Nemáte ale chuť už postopadesáté kontaktovat majitele bytu prakticky naslepo a na všechno se vyptávat.

Když mám uvažovat o pronájmu bytu, potřebuji hned při prvním kontaktu (kterým - alespoň pro mne - bývá většinou online inzerát) vědět několik věcí:

• kde byt leží - městská část, ulice a ideálně i číslo. Nebo alespoň bližší specifikace (na ulici Křídlovická, hned u Billy). Výše zmíněná Palackého třída je snad nejdelší ulice v Brně, a bydlet na jednom konci rozhodně není totéž, jako na druhém. Konkrétní adresa nás zajímá mnohem víc, než obecné řeči o tom, že je v okolí školka, obchod, hezká příroda, ale i skvělá dopravní dostupnost. To všechno si zjistíme a o lokalitě si uděláme představu sami, stačí nám jen vědět, kde to je.
• kolik stojí nájem, kolik služby (a co všechno je v nich zahrnuto), kolik další energie (zda je v bytě jen elektřina, nebo i plyn). Aspoň tohle minimum. Ideálně napište i způsob vytápění a ohřevu teplé vody (stejně se na to hned při prvním telefonátu nebo e-mailu zeptáme). Chceme vědět, kolik přesně budeme platit, a za co.
• dispozice bytu. Počet pokojů, kuchyň/kuchyňský kout, plocha bytu, ve kterém je patře, dům s výtahem nebo bez, zda má balkón/terasu/předzahrádku...
• jak byt vypadá. Ano, chceme mít nějakou představu ještě než půjdeme na prohlídku. V jak starém domě se byt nachází? Je to předloni dostavěná novostavba, byt je moderní, světlý, pokoje velké a vzdušné? Nebo nabízíte byt v paneláku z osmdesátých let, na kterém se od jeho postavení nic nerekonstruovalo? Je koupelna malá stístěná místnost dohromady s WC? Je tam jen sprchový kout? Napište to. Pro někoho to může být klíčový prvek pro výběr bytu, a tím, že tyto věci zjistí až při osobní prohlídce, jen obíráte sebe i jeho o čas.
• zařízení. Chcete byt pronajímat zařízený, nebo ne? Pokud částečně, co tam necháte?
• fotky!!! A prosím ne fotky stěny a gauče před ní, který si stejně odvezete. Chceme vidět fotky kuchyně, koupelny, předsíně, pokojů, balkonu/terasy. Celých místnosti, ne jen jednotlivých rohů tak, aby se hlavně nedalo zjistit, jak jsou pokoje velké a odkud kam vedou dveře. Potěší i fotka celého domu. Nebojte se jich nasázet klidně 10, 15. Zveřejňování více fotek sice občas stojí víc peněz, ale ušetří spoustu času, který by jinak zabraly osobní prohlídky s lidmi, kteří z internetu nemohou zjistit, že byt nesplňuje ani jejich základní požadavky.
• půdorys. Každého zajímá, jak je ten byt vlastně řešen, a z fotek se to (jak už jsem psala) nedá vždy poznat. Nejlépe okótovaný půdorys, prosím.
• ne studenty, ne rodiny s dětmi, ne menšiny, ne zvířata, ne bledé pihovaté zrzky. Prosím, diktujte si co chcete, je to váš byt... Ale napište to. Většina majitelů, se kterými jsem mluvila, nechtěla v bytě zvířata, ale jen naprosté minimum z nich bylo schopno tuto skutečnost do inzerátu napsat.
• od kdy je byt volný.

Další informace už rádi zjistíme telefonátem, e-mailem, nebo při prohlídce bytu.

Korespondenční adresa

Jak už jsem se chlubila před týdnem, procházím právě životním obdobím zvaným stěhování. Kromě objíždění obchodních domů s nábytkem, tahání krabic (aspoň že o jejich sehnání není při mojí práci u přepravní společnosti nouze), půjčování vozíků, využívání přátel na nošení věcí do třetího patra bez výtahů a jiných radostí jsem ale narazila na věc, která může za mé útrpné namáhání paměti, dlouhé hodiny sezení u počítače (no... delší než obvykle) a černé kruhy pod očima. Říká se jí korespondenční adresa.

Nahlásit změnu adresy přátelům kvůli případným pohlednicím z cest není (zvláště v době sociálních sítí) žádná práce. Na Postcrossingu (aby vám chodily pohlednice od lidí, které jste v životě neviděli) a ve školním ISu ji také změníte briskně. U věrnostního programu Tesco Clubcard budete chvíli nadávat při zjištění, že musíte na infolinku zavolat (vážně, v jaké době to žijeme, že nemají online rozhraní?).

Nicméně ta zábavná část teprve přichází. Víte, kdo další vám posílá dopisy? A co hůř, kdo vám je neposílá, ale má vaši adresu a v případě potřeby by vám napsal...? A nedopsal se, protože vy mezitím zapomenete, že ještě jemu je potřeba změnu adresy nahlásit.
Marně se snažím z paměti vydolovat všechny weby, věrnostní programy, internetové obchody a další služby, od nichž mi jednou ročně přijde nějaká vyžádaná obálka, a pomalu se smiřuji s tím, že si budu muset příštích pár měsíců ještě chodit pro část pošty na starou adresu. Aspoň máme to štěstí, že si schránku ve starém domově můžeme ještě nějakou dobu ponechat (výhody bydlení v domě, který patří někomu z rodiny).

Přitom bych tímhle vším ale vůbec nemusela procházet, kdyby některá ze služeb MojeID, OpenID a podobných byla podporovaná v širším rozsahu. Ráda bych se SvýmID přihlašovala dověrnostního programu Tchiba, Tesca, Markse&Spencera, a všech ostatních... Pak by mi totiž stačilo změnit údaje na jednom místě, a všude by aktualizaci přijali automaticky. Jediné místo, kde to momentálně využiji, je ale CZC. Well done.

Bydlení je hra

...s pěkně složitými pravidly.

Momentálně bydlíme ve starém 2+1, kde jedna místnost slouží celá pouze jako skladiště plné (mnohdy ani ne našich) věcí. Druhá pak je zároveň ložnicí a pracovnou se dvěma velkými pracovními stoly, a několika skříněmi. Kuchyň je dlouhá úzká nudle s oknem na jedné strašně a linkou na druhé, takže tam není neustále žádné světlo, linka je krátká a pracovního i úložného prostoru dost málo.
Koupelna dohromady s WC je velmi stísněná a teplá voda je řešená nevelkým bojlerem, pračku v bytě není kam dát, protože na ni nejsou udělané odpady... Stropy jsou vysoké, topení je řešeno plynovou wawkou v jednom pokoji a jednou v kuchyni (takže vytopení těch velkých a vysokých pokojů trvá dlouho a stojí hodně). S každou návštěvou, která přijde, si nemá pořádně kam sednout, a my nemáme pořádně kam zalézt třeba se převléct (nepočítaje skladiště), neexistuje si jít lehnout dřív, když tu lidi zůstávají dlouho do večera nebo přes noc.
Polohou je nicméně bydlení ideální - v centru Brna, 5 minut pěšky od hlavního nádraží a OC Vaňkovka, dokonalá dostupnost dopravy i služeb... A ten dům a byt má svoji atmosféru plynoucí z mnoha zážitků a vzpomínek.

Před nějakou dobou jsme se definitivně rozhodli, že se přestěhujeme. Chtěli jsme byt prostorný, nový nebo po rekonstrukci, 2+kk/2+1/3+kk o výměře aspoň 55 m2. Jednou z podmínek byla třeba možnost mít v bytě zvíře. Při hledání a prohlížení jsme narazili na 4+1 (105 m2) na brněnských Vinohradech, za rozumnou cenu, ve skvělém stavu. Po osobní prohlídce jsme dlouho neváhali a byt si zamluvili, začátkem listopadu se budeme stěhovat.

Půdorys kreslený od oka. Pokoje nejsou v úplně nejlepším poměru, ale pro představu to stačí.

Líbí se mi, že je v bytě několik pokojů, několik oddělených místností. Líbí se mi, že se z ložnice dá jít jak do šatny, tak do koupelny - ale že je zároveň do koupelny i druhý vstup, takže všechny návštěvy nemusí chodit přes ložnici. Líbí se mi, že je koupelna velká a prostorná, o té obří rohové vaně nemluvě.

Mám ráda, když byt působí světlým a prostorným dojmem, čemuž tady napomáhá to, že jsou mezi některými místnostmi velké průchody, ne malé věčně zavřené dveře. Díky šatnám nebudeme muset mít zdi obeskládané skříněmi na všemožné věci - šatny sestávají z několika velkých vestavěných skříní, do kterých se všechno vejde. Kuchyň je velmi prakticky řešená, hodně prostorná, myčka je příjemným bonusem.

A proč že je bydlení hra se složitými pravidly? No, byla potřeba zajistit spoustu věcí.

Zaprvé samozřejmě nájemní smlouvu. Nikdy jsem žádnou nesestavovala ani nepodepisovala, ale ochotně jsem od známých i z internetu načerpala informace o tom, co musí obsahovat a na co si naopak dávat pozor, aby tam nebylo... Na smlouvě jsme se tedy nakonec s majitelkou dohodli.

Další věcí je elektřina a internet. Oboje si přepíšeme na sebe a sami vybereme poskytovatele, tarif a podobně. Rozhodla jsem se si dopředu prostudovat nabídku jednotlivých společností, abych pak mohla informovaně vybírat.

Nabídka internetu nebyla nijak složitá - možnosti jsou buď UPC, nebo NetBox, fajn, najdu si ceníky na jejich webech, nabízí několik tarifů, všechny přehledně popsány, vidím tabulky s cenami, najdu si informace o dalších poplatcích, srovnám a vyberu si. Žádný problém.

Totéž očekávám od elektřiny - a zde je kámen úrazu. Vždycky jsem měla povědomí o tom, že existují dva principy platby za elektřinu - buď máme na celé zvolené období fixní (neměnnou) cenu, nebo se výše našich plateb bude měnit podle ceny elektřiny na trhu. Co jsem ale netušila bylo, že ke každému z těchto typů existuje ještě pět různých tarifů, jejichž odlišnosti se z popisu na internetu nedají dost dobře porovnat, protože nejsou nikde přehledně vypsány, o cenách nemluvě.

Místy potkáte kalkulátory, které se vás ptají: Do jaké distribuční oblasti patříte? Ehm... Brno. Jižní Morava. Ne, takové možnosti tam nejsou. Kolik jste spotřebovali MWh za minulé období? Netuším, neměli jsme elektroměr. Jaký máte jistič? Nevím, na tohle jsem se fakt neptala. Distribuční sazba? Bože, začínám si připadat hloupě. Uvítala bych vysvětlivky, jak tohle všechno zjistím, ale to bych chtěla moc.

Produkty s názvy Elektřina, Elektřina Trend, Jistota elektřina, ČEZ Fix, eTarif, eTarif FIX, Comfort, Měsíc, Kvartál... Netuším, co si pod tím představit, a jejich popisy také nezkušenému člověku moc nepomáhají. Nikde nejsou přehledně popsány jejich vlastnosti, nikde není srovnání. Přítel už se směje mému úpění: Proboha, já chci prostě elektřinu! Chci toho tolik?

Hlavně že si to můžu objednat online - vskutku uklidňující. Ovšem až poté, co osobně zajdu na jejich pobočku a nechám si živým člověkem poradit a všechno vysvětlit.

Ale stejně se do nového bytu těším.

O psech a lidech

Dlouho jsem se nemohla odhodlat napsat první článek. Nápady byly, ale žádný z nich mi nepřišel tak významný, aby si zasloužil býti prvním. Ten přece musí být něco extra! ...ale pak jsem se na to vybodla. Mám pár věcí, o kterých bych ráda psala, proto o nich psát budu. A pokud časem přijde nějaký úžasný článek, který měl být mým prvním, dám vám vědět.

Už od mého raného dětství jsme doma vždy měli nějaké zvíře. Začalo to dvěma kanárky, pokračovalo přes křečka, bílou myšku, rybičky, želvu... Byla to fajn zvířata a já je měla ráda. Jé, to jsem vždycky probrečela nocí, když nějaké umřelo. Ale dokonce ještě dříve, než jsem v předškolním věku začala zbožňovat Komisaře Rexe, jsem (stejně jako mnohé jiné děti) toužila mít psa. A stejně jako jiným dětem mi to rodiče nedovolili (pes tě brzo přestane bavit a pak se o něj budu muset starat já; mít psa v paneláku je trápení zvířat; pes patří na zahradu...).
Moje jediná seberealizace v této oblasti tedy byla u prarodičů, kteří mají rodinný dům se zahradou, takže psy mít můžou. (Ach ta nespravedlnost. Strašně jsem tehdy toužila žít taky v domku.) V průběhu let jsem se stala oddaným pečovatelem a zastáncem jejich psů, jednou mi dokonce přivezli domů čtyřtýdenní štěně - nalezence, kterého zřejmě někdo vyhodil, a já se o ni (Bessie) starala, než byla dost velká na trvalý pobyt venku.

Fotka ze dne, kdy mi Bessie přivezli - to, z čeho pije, je víko od ešusu. Byla maličká.

Před rokem a čtvrt jsem se přestěhovala ke svému příteli do Brna. Bydlíme v jednom z bytů v bytovém domě, kteří vlastní jeho rodiče. A hádejte co? Jeho rodiče v domě nesnesou zvířata.
Dlouhou dobu jsem strávila přemlouváním a vysvětlováním, a po roce (za výrazné pomoci Kyo, štěněte, které našla kamarádka venku, a které s námi strávilo pár dní, než se našla původní majitelka) jsem konečně dostala zdráhavé svolení.

Kyo

Jelikož mi předešlý nesouhlas rodičů nebránil v průběžném vybírání psů nebo koček na stránkách útulků, chovatelských stanic a v různých online inzercích, měla jsem jasnou představu o tom, odkud a jaké zvíře chci. Dali jsme tedy s přítelem své představy dohromady a vypravili se do brněnského policejního útulku podívat se na dvě fenky, které nás na internetu zaujaly. Hyperaktivní bíglice nebyla nesympatická, ale nějak mezi námi vzájemně nepřeskočila jiskra, takže musela čekat na jiného majitele /mimochodem, na stránkách útulku už ji nenabízejí, takže si ho pravděpodobně našla/. Druhá, rok stará pískově zbarvená kříženka, byla od pohledu špatně socializovaná a příliš se bála, takže by s naší frekvencí návštěv a množstvím lidí vyskytujících se běžně v našem bytě trpěla.
Už jsme chtěli s nepořízenou odejít a porozhlédnout se jinde, když mě napadlo přeptat se ještě na jednoho psa, o kterém nebylo na internetu moc informací, takže jsme neměli představu, jak je velký, starý, nebo jakou má povahu. Paní ošetřovatelka (mimochodem, v tom útulku jsou vážně milí lidi) hbitě zareagovala a pes během minuty stál před námi a opatrně na nás koukal.

Byl nejistý, uťápnutý, ale měl v sobě jakési kouzlo, které nejspíš zapříčinilo to, že se pro něj přítel rozhodl (já znám svoji schopnost naletět na smutné psí oči, takže jsem radši nic neříkala a neovlivňovala jeho volbu, i když jsem už po krátké procházce měla jasno v tom, že tohohle pejska chci).

Ryuu v den, kdy jsme si ho přivezli domů.

Dnes je to měsíc a týden, co s námi žije. Vyklubal se z něj venku aktivní pes, který s nadšením zvládá agility překážky ve výběhu za domem, a vevnitř šílený mazel, jehož nejoblíbenější částí bytu je naše postel.

Proč jsem ale původně začala psát tenhle článek? Chtěla jsem napsat o tom, k čemu se teď konečně dostávám - úvod do problematiky byl poměrně dlouhý, že.

Ryuu velmi často dlouze a nahlas potahuje nosem (třeba i několik minut v kuse - nezávisle na situaci a místě) a když rychle běhá, vydává při dýchání hlasité chrochtavé zvuky. Včera jsme ho vzali k veterinářce (kvůli běžnému očkování) a při té příležitosti se na tohle přeptali. Bylo nám řečeno, že udělá výtěr z nosu a z očí a pošle vzorky na kultivaci, aby zjistila, zda není nemocný, ale že jí pravděpodobnější přijde, že následkem předešlého týrání a škrcení došlo k poškození dýchacích cest.

O tomhle jsem sem chtěla napsat. Že za sebou Ryuu nemá nejlepší minulost víme, u psů z útulku to není vůbec výjimečné - od začátku víme, že má od obojku vydřené lysinky po obvodu krku, a že uteče co mu vodítko dovolí, když vezmete do ruky klacek. Ale stát tváří v tvář tomu, že nějaký idiot dokázal tak úžasnému zvířeti způsobit fyzické poškození... To není jednoduché.

Nabízí se otázka: Jak mu to někdo mohl udělat? A přitom to není nic zvláštního. Ve větší či menší míře a s různými úmysly to dělají mnozí. Ubližovat jiným tvorům je velmi lidská vlastnost.

P.S.: Momentálně jsme obojek vyměnili za postroj, ať Ryuua netaháme za krk. Vybrali jsme kvalitní polstrovaný postroj od Trixie, a na první procházce s ním jsme byli osloveni kolemjdoucí pejskařkou s dotazem, kde jsme ten postroj koupili, že vypadá fakt dobře a že by takový také chtěla. ^^

Raz, dva, tři, zkouška?

Ahoj, zbloudilý návštěvníku.

Nedávno jsem dostala podivný nápad recyklovat tento blog. Obnovit ho a zkusit na něj zase někdy napsat.

Kdysi jsem četla, že když člověk začíná s blogem, měl by mít jasno v tom, čeho tím chce docílit, a proč to dělá. Hmm. Tak jo: Myslím, že chci zase po nějaké době psát něco delšího a propracovanějšího, než je status na sociální síti. Trochu se zamýšlet, potrápit se s formulací myšlenky do textu... Takže sem občas přijde nějaký můj oduševnělý postřeh, nebo reakce na to, co mě zrovna zaujalo, nadchlo nebo znechutilo. Najdete zde některé z věcí, ke kterým mám co říct - když zrovna budu mít chuť něco říkat.

Styl psaní jednotlivých článků se bude postupně vyvíjet, stejně jako styl vedení blogu a samozřejmě design. Buďte schovívaví. Název blogu nechávám z historických důvodů (je z roku 2007) stále stejný... Třeba časem vymyslím něco lepšího.

P.S.: Nečekám, že by tenhle blog někdo četl. O to větší mám odvahu psát. :)